Můj příběh
Pevná vůle, disciplína, trénink, odříkání, motivace, cílevědomost a další...
Je mi 20 let. Do posilovny jsem poprvé vstoupil ve svých 18 letech asi jako každý s kamarádem, který od cvičení během krátké doby upustil. Cvičím 3x týdně a také se věnuji jiným rekreačním sportům.
Jako začátečník jsem neměl potuchu, kolik času a síly - jak fyzické, tak psychické - bude potřeba. Cvičili jsme s kamarádem dva měsíce a jak asi sami tušíte, nijak veliká změna se během takovéto chvíle neprojevila. Kamarád s cvičením přestal, mě ale stále lákalo vracet se k té chladné oceli a svírat ji tak pevně, jak jen to šlo. Ten nádherný pocit, když odcházíte a Vaše svaly jsou napumpované k prasknutí, byl větší než já a doposud jsem mu neodolal.
Postupem času mě začal bavit objemový trénink a také jsem se dost soustředil na sílu, protože se mi zdálo, že k tomu mám dobré předpoklady. Myslím si, že to bylo správné rozhodnutí. Začal jsem na
Asi jako každý mladý nerozumný cvičící jsem hlavně chtěl jet horní část těla a také jsem tuto chybu udělal - nohy v mém tréninku neměly žádnou roli a hlavní prioritou byla prsa a biceps. Téměř každý necvičící člověk se zeptá, jestli mu ukážu biceps, tak jsem to bral jako samozřejmost, a jaké to bylo udivení, když jsem zjistil, že pokud chci zvětšit paže, tak 2/3 tvoří triceps a u celkové mohutnosti hrají nepředstavitelnou roli záda a nohy - to bylo jako rána do srdce. Začal jsem tedy cvičit celé tělo a tak jsem začínal od začátku cvičit ten nespočet svalů, které dostávaly obden zabrat.
Nejsem jako většina mých vrstevníků, kteří jdou v pátek na diskotéky - já mířím do posilovny a snažím se ze sebe dostat co nejlepší výsledky každý trénink, co to jde, takže žádná milost jako posunutí tréninku nebo vynechání série nepřichází v úvahu!
Ale vše záleží na trpělivosti a tvrdém tréninku a když občas pozoruji lidi kolem sebe, tak se ani nedivím, že nezaznamenávají žádné silové ani svalové přírůstky. Možná je to jejich egem, ale jak se říká, někdy málo je víc!